ղľáԾ
VBánské Štiavnici bývá koncem léta kvidění hodně básníků. Motají se
sem atam památnými kopcovitými ulicemi, posedávají vkavárnách
sdivnými názvy, někteří se jdou vykoupat do tajchu, jiní zalézají sprůvod-
cem do štoly. Mluví různými jazyky, ale když je posloucháte zdálky atrochu
nepozorně, zdá se vám, že mezi sebou promlouvají francouzsky. Ve městě je
pěkně, kolem poledne to vypadá, že léto nikdy neskončí. Vchody do otevře-
ných kostelů apodsaditých renesančních domů jsou přesvícené, stíny sálají,
dlažby se lesknou jako ryby – azprůjezdů aod oltářů táhne vůně dřeva silná
jako orientální parfém. Malá Itálie, hornická Toskána – lepší už je snad jenom
nedaleká Kremnica, která na šikmém náměstí připomíná něco mezi Florencií
avelkou pokaženou středočeskou vesnicí. Kremnica je lepší proto, že je, na
rozdíl od Štiavnice, doposud ve skrytu, nevykopaný poklad – vKremnici
nejsou kavárny sprapodivnými názvy aještě divnějším nábytkem, jsou tam
lepší ceny, míň nařvaných chlápků vpolo tričkách se zdviženým límcem
akoncem léta se tam chválabohu nepotácejí básníci hovořící francouzsky
anesnídají na hotelových terasách. VKremnici taky nemají Dom Maríny: to je
rozšafný štiavnický dům, na vypjatém historickém místě, zrovna se opravuje
alešení je pokryto průsvitnou látkou, na níž je vyobrazen Andrej Sládkovič
se svou láskou těsně před polibkem (který se možná nevydaří, protože oba
mají nestvůrné atak nějak si podobné nosy, které pro nejbližší vteřiny nevěstí
vůbec nic dobrého). Pod nosy je umným písmem zdobně vyvedeno, že Andrej
je slovenský Romeo aMarína Pišlová slovenská Julie aže to rozhodně stojí za
zamyšlení (to tam napsáno není, ale za zamyšlení to stojí.
Čtrnáctý ročník Capalestu (Cap à l´Est, festivalu evropské poezie, divadla
ahudby, se tu konal od 11.do 20.srpna, ale já tu byl jen osmnáctého adeva-
tenáctého: zpráva tudíž bude vypadat podle toho. Básníci se sešli osmnáctého
ve tři, ačetli jeden přes druhého, každý ve svém jazyce. Bylo jich asi deset,
atak vznikl dlouhý, docela pěkný zmatek: jeden básník měl rád moře, druhý
anděly, jednu básnířku zajímal vztah mezi mužem aženou abylo vidět, že se
nehodlá podřizovat, dalším dvěma jsem nerozuměl ani slovo, jiný četl prózu,
další se vyznával zlásky kŠtiavnici, někdo vzpomínal, atak dále, atak dále.
Trávil jsem to čtení pozorováním sklepení, vněmž se konalo: sluj jménem
Libresso je něco mezi kostelem, mučírnou, kulisou historického fi lmu (Markéta
Lazarová třeba) avinárenskou zašívárnou ze sedmdesátých let, vníž se řeší
paralelní vztahy. Přítmí, samé trámy, do nichž byly vpáčeny nějaké radlice
arádla akusy oradel, zima; posluchači seděli na kostelních lavicích (dobrá
řezbářská práce) aza básníky, za pódiem, stálo průčelí jakési prosklené chaty,
vníž se (snil jsem) mohlo dít naprosto cokoli. Když básnířka Eva Tomkuliaková
četla rázné verše osumčím (asi) mase, proměnila se chata vrybářský domek
ujezera. Po spletitém čtení jsme sprozaičkou abásnířkou Rút Lichnerovou
zůstali na vnitřním dvorku (kamenné zdi, břečťan apopínavé růže): ta krásná
žena byla důvěrná iodtažitá, trousila vtipné ahořké poznámky omužích ajá
si znovu připomenul, čím se slovenské spisovatelky na autorských čteních
liší od těch českých. Jsou sdílnější, otevřenější, zacházejí do podrobností iin-
timností – ale ta zřejmá touha posluchače zasáhnout, „promluvit mu dovnitř,“
spojená se zvláštní elegancí arezervovaností (vřeči, vpohybech, vpohledech)
způsobují, že jejich odvážné komentáře nepůsobí upovídaně anepatřičně.
Když paní Rút odešla, nezvedl jsem se azůstal vtěch zemanských kulisách až
do večera (krátký rozhovor sšenkýřkou, která mi řekla, že Libresso otevřela
jen ajen kvůli básníkům; jinak je zavřené) apak odešel do Starého zámku na
koncert. Zpěvačka Lucia Šoralová na nádvoří řekla, že prší aže neví, co má
dělat. Pak zazpívala první píseň, po ní řekla, že už ví, co má dělat, že zpívat
vdešti nebude, ale uvnitř ano. Někdo zdiváků řekl, že déšť nevadí, Lucia
řekla, že je to nebezpečné aže jejím dětem by pravděpodobně vadilo, kdyby
se jí něco stalo. Pak už nikdo nic nenamítal avšechno se pečlivě stěhovalo do
zámeckých komnat. Já se při tom stěhování ztratil. Koncert prý byl báječný.
Druhý den jsem vLibressu poslouchal básně čtyř básnířek (slovenských,
bulharské afrancouzské). Zpráva ze čtení zní takto: Když autorka aherečka
Anna Ondrejková řekla, že už jen píše, protože „kdo má práci pro stárnoucí
herečky?“, apronesla to neúprosně inervózně, myslel jsem, že lepší verš už
na tomhle čtení nezazní. Nebyla to pravda, ale stejně jsem celou dobu myslel
na Annu Ondrejkovou, na to, že si vytvořila „jeviště vsobě, vnitřní divadlo“
atahle scéna potřebuje repertoár, atím jsou její verše. Bylo to mimořádně
silné (ale museli byste to vidět). Miroslava Vallová, která všechna festivalová
čtení moderuje apřekládá do francouzštiny, rozhovor sautorkami vedla jakoby
mimochodem, netlačila na pilu audávala zvláštní pomalé, ale plynoucí tempo.
Dělá to tak vždycky, jak vím – avšechna čtení adebaty Capalestu nesou její klid-
nou stopu. VArt Café později odpoledne předčítal Rudolf Jurolek (francouzský
básník Guy Goff ette, který měl číst sním, bohužel onemocněl anepřijel), událost
se konala venku ačeským básníkům Petru Halmayovi aJonáši Hájkovi, kteří
byli vpubliku, se líbily Rudolfovy málomluvné básně akratičké prózy plné
povětří, které se otírá okřehká slova aobčas se překvapeně zarazí overš,
jaký si může dovolit málokdo. „Ještě stále jsem schopen vidět krásu,“ například.
Večer se na zámku odbývalo inscenované čtení Claudelovy Výměny. Po-
slouchal jsem ten opulentní text, nežli mi někdo do ucha zašeptal, že dnes
jsou ve Štiavnici obě sestry Vašáryovy aže právě večeřejí na terase svého
domu. Vyrazil jsem ze zámku advě hodiny hledal oslnivou terasu, na které
cinkají příbory. Věděl jsem přesně, jaká má být, kde se nachází, jak jsou
sestry rozesazeny, viděl jsem před sebou iostatní společnost, apředevším
vlasy adruhé vlasy aústa adruhá ústa. Ta terasa byla za každým náro-
žím, vkaždém svahu – ale nakonec nebyla nikde, nenašel jsem ji. Nenašel.
Místo toho jsem upenzionu Kachelmann potkal – bylo už po půlnoci aústa
avlasy dávno dovečeřely – básníka Erika Grocha, který mi ukázal novou
abecedu, kterou vytvořil zpísma na slovenských, maďarských aněmeckých
náhrobcích štiavnického hřbitova Frauenberg. Pěkná, řekl jsem mu. Jsem
rád, že se ti líbí, řekl on. Apak jsme až do rána (na zahrádce Kachelman-
na; nechali nás tam) zté abecedy tiskli různá slova: salamander, behač,
Baumgartner, šachtág, Terézia, tajch, Špitaler, Bieber, pratač, Gruner…
Petr Borkovec
7/9/16, Krems an der Donau
