ղľáԾ
Ivan Medeši: Vilkovia
Petrikovce: Valal, 2021
Pojmenovat okouzlení stylem Ivana Medešiho (v čemž hraje svou roli i jeho překladatel Maroš Volovár) není snadné – nejde jen o skatologii, ani o specifickou zálibu v popisu odpadu a hnusu, ve které má navíc své místo nepříliš korektní humor.
V povídkové knize Jedenie (2018), která získala ocenění Anasoft litera, šlo hned od začátku o víc: o provokaci maloměšťáka i o zprávu o jedné generační bolesti postsocialistického světa, o „lúzry“ a jejich nehody i o poetickou reflexi punkově-opilecké tradice, která ovšem ve slovenštině dlouho spíš nebyla.
Právě ten nový a nečekaný barbarský vpád poněkud anti-intelektuálského stylu potvrdil dospělost slovenské literatury – v tom smyslu, že dovede jistý typ vulgarity cíleně využít a povýšit na literaturu. Ne ve smyslu lascivit a legalizace nejrůznějších prvoplánových prasárniček, ale v hledání krásy uprostřed hnoje.
O to víc se čekalo, s čím přijde Medeši dál. Jeho novinka Vilkovia, která se skládá ze dvou delších povídek Vilko a á, spíš přešlapuje na místě. Je to pořád ukrutně zábavné, byť trochu samoúčelné brodění se po kolena v exkrementech, ale nějak tomu chybí východisko. Nebo spíš tahle kniha přesně ukazuje na limity (nejen Medešiho) psaní.
Tam a zase zpátky
V něčem mi autor připomíná „metodu Staviarského“: nauč se jeden trik, využij podobný syžet, obnovuj zaslechnuté historky, přidej trochu zkušenosti, ale nechlub se zbytečně autobiografickými prvky a využívej motivů cesty tam a zase zpátky. Výsledek je pak vlastně pořád stejnou variací na jedno téma, přičemž právě díky nezaměnitelnosti stylu a vyprávění se vždy rádi vracíme k četbě takového typu jako k jistotě a zábavě.
Medeši navíc má jednu slabinu – je jí jeho neschopnost udržet delší žánrový formát. Sedí mu ideálně povídka, ale cestou k novele se zadýchává a nestačí. Nebo spíš neví, co má dělat s těmi vyměšujícími, alkoholem a drogami prolezlými postavami, pokřikujících tu a tam na sebe „jebote!“
V něčem ta fragmentárnost a nesouvislost připomíná neusazené historky pikareskních románů i s jejich specifickou barokní košatostí, hříchem a následným pokáním. Ostatně v první části knihy se hlavní hrdina Vilko (který dal jméno celé povídce) po trestu ve vězení za pěstování marihuany dostává do situace, kdy musí najít východisko z vlastní pasivity.
Prostor vojvodinských Rusínů v Ruském Keresturu nabízí Medešimu dělat si nehoráznou legraci z idealizovaného „čistého“ venkova, jinak ovšem motivu starému jak lidstvo samo. Z barokního světa si Medeši bere plnými hrstmi i nízkost vylučování: ostatně lze vzpomenout, jak někdejší hrdina Simplicius Simplicissimus pouštěl nahlas větry a jak Vilko ve Vilkovii v nechutném detailním popisu podává „dedinské pikantérie“. Ale nějak tomu chybí koncovka, nebo spíš je pohádkově hloupoučká (Vilkovo vízum do Kanady a tím pádem útěk do vysněného „západního“ ráje). Zatímco u Staviarského hraje pohádkovost svou roli od začátku, u Medešiho se zjevují jen náhodnosti.
ʲdzě?
Podobný typ jako Vilko je i hrdina Teštvir z povídky á. Možná o trochu větší, i když podobně frustrovaný intelektuál než Vilko, daleko větší pragmatik – dealer drog na škole – ale zároveň se v životě plácá zhruba stejně jako hrdina předešlého vyprávění. Jak Vilko, tak Teštvir jsou vyděděnci, kteří nacházejí možnosti své existence v únicích do drog, alkoholu, literatury, hudby, ale zároveň to jsou i trochu pseudointelektuálové a burani, kteří tráví dost času v naprosto neplodných úvahách o čemkoliv: „Centrum Ľvova. Takto som si vždy predstavoval Prahu. Dá sa povedať, že Praha a Ľvov sú dosť podobné mestá, ale iba ak je Praha práve taká, akú si predstavujem.“ (s. 168)
Oba hrdinové jsou jedním typem, kterého známe už z Jedenia, karikaturou i odrazem úzkostně přecitlivělého egoisty, který chce „něco“ jiného, ale zároveň vlastně neví, co „to“ má být. Hrdinové naší doby? Nebo spíš skvěle zachycený symptom celosvětového rozpadu rolí postav?
S Teštvirem ani s Vilkem se sotva lze ztotožnit, pozorujete je spíš s trochu zatajeným dechem jako typ nějakého exotického hmyzu, nebo člověku vzdáleného organismu, aniž by nám docházelo, že je jejich ubohost a nízkost jen o kousíček vzdálená našim životům.
Skrze jejich duševní bídu a nemohoucnost se vymanit ze svých rolí jsou i přes obrovskou autorskou hyperbolu oba hrdinové reální, živí a snad i politováníhodní. Odrážejí i stav světa a v něčem jsou právě Medešiho prózy nejvíce realistickým obrazem dneška. ʲdzě? Opět se vracíme k baroku – nízké a vysoké, vznešené i hrubozrnné, vše souvisí s tím druhým a uvědoměním si růzností docházíme k vyváženosti celku.
Metoda Medeši
Vrátím-li se k prvotní otázce, co na Vilkovii a na Medešiho psaní funguje a okouzluje, tak to není provokace a vyměšování (celkové setrvávání ve fázi anální fixace je spíš sousto pro psychoanalytika), ale schopnost skrz takovou nadsázku pojmenovat typy dnešní existence.
š Vilkovia také ukazuje, že ani nadsázku nelze natahovat do nekonečna, protože se vyčerpává a přestává fungovat. Anebo naopak – funguje autorovi tak dokonale, že už ji neopustí nikdy a bude stále přidávat a vrstvit podobné texty. Vytvořením „metody Medeši“ pak na dlouhé časy vystačí se stejným modelem, ale zároveň musí počítat i se stále stejným konstatováním čtenářů i recenzentů.
Michal Jareš (1973)
Český básnik a literárny vedec. Pôsobí v Ústave pre českú literatúru AV ČR vPrahe. Vrokoch 2013 a 2020 bol porotcom Ceny Anasoft litera.
Ivan Medeši. Zdroj foto: Anasoft litera
