ղľáԾ
Rozhovor Tiny Čornej Sikorovej s Martinom C. Putnom
Český intelektuál a kultúrny historik Martin C. Putna je známy svojou ostrou kritikou imperiálneho šovinizmu, ktorý pri svojej odbornej práci nachádzal vliterárnych dielach viacerých ruských autorov, zaradených do kánonu svetovej literatúry. Koncom minulého roka navštívil Bratislavu a vkníhkupectve Artforum osobne predstavil knihu Jiří Langer – Jiří Orten: Modlitby českožidovské, ktorú skoncipoval, zostavil a opatril komentárom.
Kniha Modlitby českožidovské je po výbere textov ztvorby Karla Čapka (Skoro modlitby, 2020) apoéziiIvana M. Jirouse (Magorské modlitby, 2021) už vaším tretím zväzkom vMalej edícii klasikov pražského vydavateľstvaBiblion. Zakých podnetov vznikla táto zaujímavá edícia?
Vznikla vlastně z „nouze“, totiž zlockdownu během covidu. Člověk seděl zavřený doma anemohl nic dělat. Aco udělá literát, když musí sedět zavřený doma? Pracuje stím, co má vknihovně avhlavě. Ajá měl vknihovně spisy Karla Čapka avhlavě svoji starou myšlenku, že Čapek je mylně pokládán za autora, který je vůči náboženství skeptický, aže bych měl jednou ukázat na jeho duchovnost. Je to duchovnost necírkevní, neortodoxní, ale přitom hluboká apro dnešek aktuální. Tak vznikl svazek první, akmému podivu aradosti vzbudil veliký ohlas – ato jak ve veřejnosti necírkevní, tak ivté církevní: Vernisáž knihy jsme dělali upražských dominikánů. Aže přišla druhá vlna covidu – přišla idruhá kniha, totiž podobný výběr modliteb zJirouse, patriarchy českého undergroundu. Ten je sice církevně katolicky velmi ortodoxní, ale zato pohoršlivý svým bohémským životem isvými provokacemi. Ale, jak tvrdím, jsou to provokace toho typu, jaké vyváděli svatí jurodiví. Kniha se opět líbila; aco pro mě bylo podstatné, schválily iobě Jirousovy dcery – obě též pozoruhodné spisovatelky, mimochodem.
Aký bol príbeh vášho uvažovania pritvorbe aktuálneho zväzku Modlitby českožidovské, ktorý ste teraz predstavili čitateľom na Slovensku?
...to už mě nakladatel, čili Saša Flek, čili Biblion, pošťuchoval: Uděláš ztoho zase triádu? Většina mých knížek totiž tvoří triády – tři svazky České katolické literatury, troje Obrazy zkulturních dějin, tři cédéčka svýkladem otrojím druhu písní. Ateď, kdo bude třetí? Magdalena Rutová, která ryla na obálku linoryt Čapka iJirouse, mě zas pošťuchovala, aby autorkou třetího svazku byla žena. Uvažoval jsem oAlici Masarykové, dceři prezidenta T.G. Masaryka, která byla osobností velmi křesťanskou, velmi protestantskou – mnohem tradičněji než její otec. Jenže uAlice jsem bohužel nenašel dost textů, které by mohly vytvořit skutečnou modlitební knihu. Tak jsem se vydal jiným směrem: Triádu české zbožnosti lze po humanistovi Čapkovi akatolíku Jirousovi dovršit také židovsky. Jenže jsem zase marně hledal jednoho česky píšícího židovského spisovatele, který by měl dostatek modlitebních textů, atak jsem nakonec spojil dva Jiří: Jiřího Langera, jediného pražského chasida, aJiřího Ortena, který už tradiční judaismus zcela opustil – ale okupace ho vrátila zpět kjeho kořenům ak biblickým tématům. Ajejich modlitby jsem uspořádal podle liturgického roku judaismu adoplnil ukázkami zdalších autorů na „minjan“, onu židovskou modlitební desítku.
Vpredvečer uvedenia knihy ste boli hosťom Stredoeurópskeho fóra vBratislave. Vojnovú agresiu, ktorú rozpútala RF voči Ukrajine, ste komentovali zpozície literárneho historika, teológa, verejného intelektuála aj svojou odbornou skúsenosťou zčítania, interpretácie ruskej literatúry. ODostojevského tvorbe ste opakovane povedali, že je toxická. Včom?
Jednak je plná velkoruského šovinismu, hlásání ruské nadřazenosti avyvolenosti – ajednak je obraz křesťanství, který se uDostojevského projevuje, patologický. Život je neštěstí, člověk má trpět ase světem se nic dělat nedá.
Napriek tomu, ako si vysvetľujete, že je Dostojevského dielo stále celosvetovo také príťažlivé? Napríklad, román Bratia Karamazovovci...
Karamazovci, jakož ijiné Dostojevského texty, jsou geniální, když jsou „negativní“, tedy když analyzují temnoty lidské duše. Ale když chtějí být „pozitivní“ – předkládají ono chorobné masochistické pseudokřesťanství. Jenže prostě už se to stalo, že Dostojevskij byl přijat do jakéhosi neoficiálního kánonu světové literatury, okterém se nepřemýšlí, který se nezpochybňuje, kterému se člověk má prostě obdivovat. „Dostojevskij, aha, to je ta duchovní hloubka“ – to ví iten, kdo oruské literatuře ajejím společenském pozadí nic neví. Iten nešťastný papež, který opakuje klišé oruském humanismu „podle Dostojevského“ – vtomto čase, kdy ti „čtenáři Dostojevského“ vraždí na Ukrajině. Kéž by mluvil ověcech, kterým rozumí. Že je někdo papežem, ztoho neplyne, že rozumí všemu – to je další mediální klišé.
Nie je Dostojevskij sjeho zložitým osudom skôr ojedinelý prípad? Alebo sa dá podobne uvažovať aj otvorbe iných autorov, povedzme spisovateľa 20. storočia – Solženicyna?
Bohužel je to dlouhá tradice, už od Gogola – který je opět vjiných polohách geniální! – až po Solženicyna. Ten býval kdysi mým idolem: Ten, kdo svými knihami o Gulagu pomohl tak zásadně odhalit pravdu okomunistickém režimu! Dlouho jsem si nechtěl připustit, že můj hrdina sám postupně propadá velkoruskému šovinismu. Na sklonku života pak popřel sám sebe, když se poklonil Putinovi – arozloučil se sčtenáři otevřeně antisemitskou knihou.
Ak hovoríme oruskej literatúre ako celku, čo by ste odporučili čitateľom zjej bohatej kritickej tradície?
Ano, to je naštěstí ta druhá linie ruské literatury, ta, která nemilosrdně ukazuje odpornou realitu ruské společnosti. Na počátku stojí už osvícenec Radiščev se svým Putováním zPetrohradu do Moskvy – tou knihou, která rozzuřila i „osvícenou“ Kateřinu druhou azničila autorovi zbytek života. Na prozatímním konci stojí Varlam Šalamov se svými Kolymskými povídkami, které jsou ještě krutějším – aliterárně lepším - svědectvím oGulagu než Solženicynovo Souostroví Gulag. Apak ti autoři dneška, kteří vzdorují putinovské lži akteří dnes žijí většinou vexilu. Ale současná ruská agrese by měla být především výzvou číst ukrajinskou literaturu avůbec dekolonizovat ruské impérium vnaší mysli. Dost bylo Ruska.
Ste autorom kníh o kultúrnych dejinách americkej, ruskej astredoeurópskej religiozity. Včom vidíte zdroj nekritickej adorácie svetskej moci zo strany dnešných predstaviteľov ruskej pravoslávnej cirkvi?
Chybějící renesance, reformace, osvícenství, modernita, demokracie. Víra, že byzantské císařství trvá, převtěleno vruském impériu. Běda jim, Boha zapřeli, vyměnili ho za cara.
Nad akou novou knihou momentálne uvažujete? Čo pripravujete?
Pomalu pokračuji vedici překladů zpozdní antiky, která se jmenuje Poslední Římané. Přeložil jsem pro ni například latinské básníky Prudentia aAusonia nebo listy mladého Marka Aurelia, pramálo známé – ateď jsem začal překládat texty Juliána Apostaty. Toho, který se od křesťanství odvrátil – ale duchem je možná víc křesťan, než mnoho církevníků jeho doby. Ti měli hubu plnou Pánaboha, ale současně šířili nenávist proti jinak myslícím aneváhali chovat se krutě, nelidsky, nekřesťansky. Bohužel nám to zase připomíná současné církevní dění. Ano, myslím ina to slovenské.
Martin C. Putna (1968)
Český literárny historik, kritik, religionista, komparatista, spisovateľ, vysokoškolský profesor. Predmetom jeho záujmu je literatúra v súvislosti s kultúrnymi a duchovnými dejinami – veurópskom i svetovom kontexte. Jeautorom kníh Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity; Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci; Česká katolická literatura (1848-1918), (1918 – 1945), (1945 – 1989); Košíře - mýtické a literární; Václav Havel – Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století; á; Kniha Kraft; My poslední křesťané; Órigenés z Alexandrie; Řecké nebe nad námi aneb Antický košík a i.
Foto: Peter Župník / Stredoeurópske fórum
