Peter Valček sa po istom časovom odstupe prihlásil kslovu ďalšou prózou novelistického žánrového určenia– Európska groteska (1989). (...) Novela, podľa slov na záložke knižky, "je cestopisom pamäti azvykoslovia, rozprávaním odobrodružstve úvahy". Nevzal si autor toho práve takýmto koncepčným zameraním svojej druhej prózy priveľa? Alebo ešte inak: keď sa už rozhodol pre tento typ intelektuálnej prózy, nebolo vjeho silách zdsciplinovať sa natoľko, aby uľahčil jej cestu kčitateľovi, napríklad vkompozícii jej významových súčastí, vmiernom posune (inak perfektnej) štylizácie, vjazykovo-pojmovej náročnosti?"Úhlavným nepriateľom literatúry, ako vidno, môže byť sama literatúra. Nie len spisovateľ tvorí svoju literatúru, aj literatúra tvorí svojho spisovateľa," vyjadril sa vsúvislosti so svojou vlastnou knižkou Peter Valček. Berieme na vedomie toto riziko spätnej väzby asjehom rešpektovaním sa pozeráme na Valčekovu knižku ako na užitočný prozaický príspevok zasahujúci najmä do oblasti procesov v duchovnom prostredí strednej Európy, tej grotesknej Európy, vktorej srdci sa odjakživa nachádzame.
Viliam Obert (1990)
Pokud přistoupíme na pravidla hry zvané literární věda ashodneme se, že nikoli vevšech podobách je hrou doopravdy, musíme uznat, že Osudy eseje jsou knihou sice kratičkých, ale přesných apřiléhavých analýz nejrůznějších "genologických tvarov", širokého vějíře tvarových itvárných možností acest, jež má esejista kdispozici (anebo se snimi utkává) na své pouti textem, texty amyšlením. Většinu citátů zcelé řady děl aněkolika jazyků přeložil sám adruhou polovinu své práce– sympaticky osvětové– pojal jako malou antologii esejistických textů evropského novověku (Nietzscheho Případ Wagner, Swiftův Esej osudu, Stendhalův esej Honoré deBalzacovi, Orwellův Politika ařeč). Při jeho rozhledu po primární isekundární literatuře (můžeme ale zrovna ueseje mezi nimi vůbec rozlišovat?) je jeho přístup současný, opřený obohatou základnu teoretiků afilozofů.
Jaroslav Richter (2000)
Ešte pred novembrom 1989 sa pokúsil rozvinúť myšlienku, ktorej realizácia bola v tom čase vo hviezdach (pozri rok vydania Líšky na sklonku leta– 1987– a vročenie na konci Európskej grotesky– 1986). Stavaním mostov medzi Východom a Západom, zapĺňaním čiernych dier po emigrantoch, respektíve po ich potomkoch, i kritickým postojom nielen voči západnej konzumnej spoločnosti, ale aj voči vlastnému národu, ktorý vo svojej ľahostajnosti a apatii dospel až tam, že začal rozkrádať alebo šrotovať na štrk pre betonárov a asfaltérov náhrobné kamene predkov (Európska groteska). A predsa: "Ľudský duch je kvet," hovorí Valček prostredníctvom ktorejsi postavy, "ktorý má korene na jedinom mieste. Čo na tom, že telo môže cestovať?" Preto azda netreba vysvetľovať aktuálnosť tejto myšlienky aj dnes– osobitne dnes (...). Valčekovi okrem jednoznačnosti postoja slúži ku cti aj to, že niektorými svojimi prózami (Európska groteska) tento vývin udalostí u nás anticipoval.
Bystrík Šikula (1997)
Nás Čechy vždy udiví, najdeme-li ve slovenské literatuře téma, zpracování, pojetí, látku, kterou ve vlastní národní literatuře nemáme zpracovánu vůbec nebo jen okrajově. (...) Peter Valček se svou druhou knihou Európska groteska (1989) je toho dobrým příkladem. Vše svrchu zmíněné je v ní nové nebo prostě jiné, než bychom očekávali v Čechách. Během četby jsem se musel ujištovat, ato opakovaně, že autor tuto knihu napsal skutečně před 17.listopadem. Kdopak zDZDZý autorů by si vČechách troufl na téma: Američan objevuje zemi svých předků. ZAmeriky přes Evropu na Slovensko přijíždí akademicky vzdělaný muž Thomas LeHota, alias Tomáš Lehota. Chce vidět zemi, kde se narodil děd iotec, apopovídat si zcela neideologicky sMarií, sestřenicí, slovenskou učitelkou. Aprávě tato jednoduchá samozřejmost je tématem knihy. Hledání domova akořenů vlastního bytí bez ochranné vrstvy ideologie– tomu českýma očima říkám literární čin. Co může být dnes aktuálnějšího než pátrání po tom, odkud jsme, kam kráčíme? Od kladení těchto otázek je závislé iutváření naší budoucnosti.
Zdeněk Eis (1990)
