ղľáԾ
Básnířka je neopakovatelná v komponování knihy. Jako kdyby to dílo bylo průsvitné - prihovára sa Petr Borkovec Márii Ferenčuhovej.
Kniha ČԴdz Márii Ferenčuhové je pojednáním o vzniku hvězd i záznamem živoření fíkovníku na knihovničce sfrancouzskými filozofy. Vůbec: platí pro ni, zdá se, úplně všechno. Je úzkostlivá i drzá, hypnotická i střízlivá, meditativní i roztržitá, individuální i všeobjímající, intimní a veřejná. Básnířka píše mrazivě i hřejivě, fantasticky i realisticky. Vrší se paradoxy a všichni mají pravdu: krátká anotace, delší anotace i Tallo. Autorka napsala něco láskyplného i chladného jak ocel. Stvořila Konec i Začátek. Zveršovala apokalypsu i svítání. Hawking. Eliot. ČԴdz byla vždycky knihou „dávno hotovou i definitivně neukončitelnou“.
Co dělat? Najít si vté černé hlíně něco, co vzápětí nenabízí pravý opak, který je také platný, řekl jsem si. Vytáhnout z černé zeminy něco, o čem autorka neví, nechce vědět, co nemá pod kontrolou, nemůže mít.
Ferenčuhová je vesvé podstatě básnířka detailů a drobností. Tak ustrojena, že se neobejde bez skromné, přehledné domácnosti nebo velmi malé zahrady, o níž má perfektní, obsedantně dokonalý přehled. Taková je její laboratoř. Tady se pracuje: pozoruje, zkouší. Je systematická, pořádná a do pořádku a přehlednosti hluboce zamilovaná. Nemůže si pomoct! A přestože vnímá, že její dokonalá zahrada, záhon, květináč se vůbec ničím a už dlouho nepodobají okolí, sposedlostí kypří čtverec země, sází rostliny a oštipuje listy, jako kdyby všechno na světě bylo vpořádku a mělo kjejí zahrádce vztah. Ale dávno nemá.
Jsme vosamělém remízku, kde ještě vyplašíme zajíce a bažanta a oddáme se jejich divokým zvukům a přirozeným pohybům, tak málo nám stačí kobraznosti a štěstí – ale i tohle je už jenom iluze, děsivý zbytek vkrajině konce. Nacházíme se v pětiminutových krásných skanzenech, protože víc času nezbývá. Ferenčuhová to samozřejmě ví (nevím, jestli vidí), ale to vědomí je u ní prostě ěčí než vědomí dokonale uspořádané zahrady, kterou je třeba zachovávat. Proto zjejích básní vždycky táhne živelná úzkost, která nemá protiklad. Úzkost, proti níž není co postavit. Úzkost přirozená, věcná.
Básnířka je neopakovatelná v komponování knihy. Jako kdyby to dílo bylo průsvitné. Při opakovaném čtení začneme vnímat vertikálně, čteme verše i celé básně, které jdou skrz. Občas jsme si jistí, že některé básně jsou glosami kjiným. Ale při dalším čtení se jejich pozice vymění. Motivy se vknize často vracejí a ověřují v novýchkontextech (vydat se například ČԴdzí pouze po slovech ůž a ť, znamená fascinující dobrodružství a dojem, že jsme uviděli předsmrtný sestřih vlastního života). Celá sbírka se zároveň nese ve zřetelném pravidelném rytmu vydechování a nadechování, uvolnění je rytmicky střídáno obavou, jasnost je vzápětí zakalována. Ferenčuhová je pokud se týká kompozice skutečně božsky inspirovaný vynálezce. Jako Leonardo nebo chobotnice.
Zemřít sMáriou Ferenčuhovou. ČԴdz vyvolává, na co jsem – pokud se týká její poezie – vždycky pomýšlel. Ačkoli „konec vždycky září“, nevstanu, nevrátím se do oběhu, žádný koloběh. Nic takového nechci, když čtu její básně. Když je čtu, přeju si, aby mě básnířka doprovodila, položila na mě ruce a kolena, nežli ztichnu. Zář Marie Ferenčuhové je září účasti, doprovázení ke konci. Mívám závrať, když si prohlížím její obrazy těl přimknutých ksobě voněch okamžicích „jako novorozenci“. Verše o dotýkajících se dlaních, které se jedna druhé začínají podobat. Když si vduchu opakuju její neopakovatelně laskavou a zdrženlivou řeč, která se přibližuje kté mé a pak se zas odtahuje, přibližuje a odtahuje, přibližuje.
Zahradnice, vynálezce, vyprovázející sestra.
Petr Borkovec(1970) je český básnik, prekladateľ a publicista. Knižne publikoval vRakúskuaTaliansku.
Foto archív P. B. / Fra
