��������

V „druhém dějství“ Sukcesu saisony Kramár formálně i tematicky navazuje na „dějství první“, na mnoha místech jsou ale jeho básně znatelně temnější, jízlivější, vulgárnější – a v protikladu ještě milostnější a křehčí. Opět se objevuje reflexe osobních vztahů, společenské i pracovní situace, opět dochází k mísení jazyků. V „prvním dějství“ autor naznačil svou budoucí cestu a v „druhém dějství“ ji koná – bez konce.

Oproti již publikované tvorbě přináší novou polohu svého psaní, vycházejícího z básnického uchopení jisté „filozofie opery“, která je mu cestou ke specifické básnické komunikaci, sloužící všemu, jen ne prostému sdělování. Síly překonávající schopnosti i vůli jedince, tolik typické pro drama opery.